Soulmates - 2. Touha

Sklon k myšlenkám na sebevraždu, ke sníženému sebehodnocení až nenávisti k sobě apod. je vyvolán uvědomováním si přímých i sekundárních důsledků (zhoršení intelektu, neúspěch v pracovním i soukromém životě, ztráta důvěry ve své smysli atd.), zhoršením životního pocitu a celkové kvality života. Nemocný ztrácí schopnost cítit smutek i radost, jeho mysl zaplňuje pocit prázdnoty a temnoty.

Harry seděl společně s Ginny na mohutném křesílku v Potřebné místnosti a učil se poučky kouzelných formulí.. Je to daleko lepší, když může procvičovat s někým, kdo je tak příjemný, jako ona. S ní je i učení (málem) zábavou.
Tak se k ní tedy tiskl a předříkával jednotlivé teorie. Fajn. Bylo to docela fajn.

„Jaké kouzlo má zcela specifický způsob mávnutí hůlkou, kdy se musí třikrát mávnout ve vzduchu a za zády udělat osmu?“četla Ginny otázku z knihy.

„Osmu? To nemám tušení, vůbec nevím, že něco takového existuje,“ přiznal a jemně ji líbnul do vlasů.
Zalíbilo se mu to. Pokračoval s polibky dál.

„Počkej,“ odtáhla se a hned pokračovala: „Nejdřív odpověz.“

„Jenže já vážně nevím,“ natáhl se a uvěžnil ji v objetí. natáhne se a znovu jí uvězní v objetí. Knihu vytrhl z rukou a pohodil ji na zem.
Na učení je koneckonců vždycky času dost.

Byl strašně rád, že je s Ginny. O prázdninách se totiž bál, že no…že není normální<i/>. Byl příšerně zmatený a cítil se bídně. Teď byl šťastný. Tedy… šťastný, jak jen lze být, když mu jde po krku Voldemort a ví o existenci jisté věštby. Ale byl šťastnější než kdy byl od té doby, co zemřel Sirius a byl za to rád. Cítil, že s Ginny jednou bude opravdu šťastný. A že si ji třeba jednou vezme, bude mít hromadu dětí a už se nikdy nebude cítit… nenormální.

O prázdninách si tak totiž připadal.

V čas, kdy zažíval obrouvskou beznaděj, kvůli ztrátě kmotra, se totiž vedle Dursleyových přistěhovala francouzská rodina s dvěma dětmi – s Pierrem a Satine. Poprvé zažíval přátelství s lidmi ze sousedství. Satine, šestnáctiletá stejně jako on, krásná a milá. A hodně veselá, od první chvíle si padli do noty. Harry byl obzvlášť překvapený, jaké to je fajn, bavit se s osobou, která nemá o existenci Voldemorta ani potuchy a neví, že člověk, se kterým mluví, je jednou z nejslavnějších osob kouzelnického světa. Trávil s ní většinu času a byl v pohodě… Ale Pierre.

Pierre.

Byl jiný než sestra. Tichý a přemýšlivý. Nikdy se s Harrym nebavil… Jen se díval.
Harry ještě pořád cítil ten zvláštní bodavý pocit, když se na něj francouzský mladík podíval pronikavýma černýma očima. V tu dobu, jako kdyby se svět zastavil.

Bylo to znepokojivé.

V noci, když ležel, přemýšlel o něm. Přehrával si v mysli, jak kráčí dolů ze schodů. Jeho prsty, kterými se držel zábradlí… A ten pohled. Jak se díval.
Přemýšlel, jak skvěle vypadal.
Trvalo mu, než zjistil, že pocit, který zažívá je touha… TOUHA!!!

Byl šťastný, když se vracel do školy, hlavně kvůli tomu, že se dostal z dosahu nemluvného Pierra. A ještě šťastnější byl, když zjistil, že se mu začala líbit Ginn.
A líbilo se mu, když spolu začali chodit a líbilo se mu, když se ho jemně dotýkala, líbala ho a když se mazlili. Dál se zatím nedostali, ale Harry věděl, že až překročí pomyslný práh a konečně spolu stráví noc, že to bude stejně senzační jako všechno doposud.
Jediné, co ho mrzelo bylo, že se při pohledu na Ginny nedostavil ten mravenčivý pocit, jako když se díval do temných očí Pierra. Mrzelo ho to, protože teď by ten pocit byl dovolen.
K dívce tyto pocity totiž chovat může. Ale ke klukovi…

Ještě chvilku se s Ginny lenošivě mazlil na křesílku, a pak se vrátil do svého pokoje.

Sice s ní byl strašlivě rád, ale vždy se mu ulevilo, když se vrátil zpět do ložnice. Tolik se bál, že něco zkazí a všechno se pokazí. Že už ho třeba Ginny nebude chtít a on se bude muset znovu potýkat s tím, že je sám. A s pocity, které nedokázal kontrolovat.

*
„Někdo se na vás přišel podívat.“

Draco se nadzvihl na loktech. Napadlo ho, že by to snad mohl být…

Vešla Pansy Parkinsonová společně s Millicent Bulstrodovou.

„Blbče. To sis vážně myslel, že by za tebou přišel on?“zavrčel Ten druhý tiše.

„Tsss,“ odradil ho napůl úst, aby ho dívky neslyšely.

To byla zbytečná starost, protože obě slzely a měly, co dělat samy se sebou.

„Draco, jak je ti drahoušku?“ vrhla se mu Pansy okolo krku.

„Nedovolil jsem ti říkat mi drahoušku, tak se laskavě kroť. A je mi špatně, když mě takhle škrtíš,“ Ten druhý se ozval dříve, nežli s tím stihl něco udělat.

Pansy se zklamaně odtáhla.

„A jak ti teda je?“zeptal se po chvilce.

Nadechl se, aby zahnal nějakou peprnou odpověď Toho druhého a odpověděl sám za sebe: „Jsem v pořádku.“

„A Draco, že jsi se nepokusil zabít? Byla to vražda? Chtěli tě odstranit a navlíct to jako sebevraždu? Vím to, já to vím!!!!“ Millicent se nemohla udržet.

Pansy ji sjela pohrdavým pohledem.

A Draco taky. Tohle je celá Millicent. Hysterka.

„Nikdo se mě ani nedotkl. To já sám.“

Slyšel, jak se uvnitř hlavy Ten druhý pobaveně chechtá. No, jo, on taky ví, jak to zní trapně. Jako v béčkovém filmu.


„Ale…proč?“

„To není tvoje starost,“ odsekl.

Pansy si sedla k němu na postel.

„Draco, je nám to tolik líto. Ale jsme rádi, že jsi v pořádku, víš, jaký jsme měly strach? A jak jsem tě našla a myslela si… myslela, že jsi mrtvý. Přísahám bohu, že jsi tak vypadal. Úplně dočista mrtvý,“ teď se rozbrečela i ona.

Strašné.

„Pansy… No, tak… Uklidni se,“ snažil se ji nějak odstrčit nebo obejmout či něco takového, jenže za jeho stavu to nebylo nic snadného.

Cítil se neohebný, rozlámaný… Byl zvědavý, kdy už mu konečně bude líp.
To byl, ale pěkně blbý nápad, pokusit se zabít.

Když se uklidnila, ještě chvilku si povídali. Ale byly to takové povrchní a obyčejné věci, žádné svěřování se nekonalo. Nepovažoval je totiž za své přátele. Možná tak za kamarády, a to ještě s hodně velkou rezervou. Nevydržel by s nimi delší dobu. A byl rád, když konečně vypadly a nechaly ho jen s Tím druhým. I když i ten ho štval.

Horší to bylo, když přišla další návštěva. Byl to totiž léčitel, kterého musel poslat Brumbál. Muž neurčitého věku s hranatými brýlemi na nose. Takový ten tip, který si rád hraje na vševěda.

„Pan Draco Malfoy? Rád vás poznávám. Já jsem Ridley K. Fill a jsem renomovaný léčitel v oblasti duševní nevyrovnanosti.“

A hned špatně.
Duševně nevyrovnaný nebyla zrovna nejlepší věta k začátku hovoru…

„Jenže já vás rád nevidím. A nebudu s vámi o ničem mluvit.“

„Tato reakce je naprosto normální. Ale uvidíte, že až ze sebe své noční můry dostanete, že se vám uleví.“

„To zas Brumbál poslal toho pravého,“ Ten druhý.

„Pan Albus Brumbál? Došlo tu k mýlce, mě povolal pan profesor Severus Snape.“

Ou, takže i Snape se snaží angažovat? To je od něj moooc pěkné, že?

„To je nakonec jedno. Rušíte mě. Jděte pryč.“

„Možná bych vám mohl předepsat nějaké lektvary. Víte, tu vaši situaci nemůže takhle nechat. Mohl byste to udělat znovu a to bychom neradi,“ hledal psycholog něco ve své brašně.

„Já žádný lektvary nepotřebuju! A radil bych vám odejít nebo vám ukážu jaký jsem blázen!!“

Léčitel uraženě zavřel aktovku.

„Jak myslíte. Promluvím ještě s madame Pomfreyovou. Zajisté mi dá za pravdu. Poroučím se, mladý pane.“

Grrrr.

Draco skřípal zuby a musel se držet, aby prostřednictvím toho druhého nezačal pronášet nějaké hodně peprné nadávky.

„Ridley K. Fill… To K znamená určitě Kretén,“ přesto mu něco uniklo.

„Víš co? Nech mě raději spát, možná ti to ještě nedošlo, ale jsem dost utahaný.“

„No prosím, tak si schrupni, mně je to fuk. Ale ten magor přijde určitě znovu. A vsadil bych se, že i Brumbál někoho pošle. A kdo ví, možná i ostatní učitelé pošlou svoje známý psycho-léčitele.“

„A já je pošlu… y víš kam.“

Ten druhý mlčel.

A Draco nakonec taky.

*
Čas pomalu ubíhal a brzo nastala doba, kdy Draco musel odejít z ošetřovny. Už tam ležel dost dlouho, až příliš… Cítil už se dobře, tedy fyzicky dobře. Psychicky byl na dně.

Samozřejmě ho ještě několikrát přišel navštívit rádoby psycholog Ridley, ale Draco se vždy jen otočil na bok a snažil se dělat, že ho spí. Nestál o to, povídat si s někým absolutně cizím o tom, co ho trápilo a pořád trápí. Vlastně to neřekl ani nikomu, kdo mu byl blízký. Možná proto, že nemá nikoho, kdo mu blízký je.

I to byl jeden z důvodů, proč se pokusil o sebevraždu.
Každý potřebuje mít někoho blízkého. Osobu, o kterou by se mohl opřít.

Takže, přestože už na tom byl po tělesné stránce velice dobře, pořád oddaloval návrat do reality všedního dne. Bylo v tom něco studu, něco strachu, něco z obyčejného vzdoru.

Bál se podívat se ostatním studentům do očí. Nechtěl slyšet ty ironické poznámky a cítit pohledy, které na něj budou všichni vrhat. Domýšlel se, že soucit v nich nebude. Ale o ten nestál už teprve.
Byla to prostě pitomost, ta největší pitomost v jeho životě! Možné kromě jedné. Ale na to teď nechtěl myslet, i když samozřejmě myslel, každým dnem, každou hodinu, každou minutu a vlastně i každou vteřinu.
To byl pravý důvod, že se chtěl zabít, ta pitomost. Že si tenkrát všiml, a to ho pronásledovalo dál a dál. Nesnášel ten pocit, ale byl v něm a bylo jasné, že se ho nezbaví. Připadal si tak pošpiněný. Je prostě idiot, tak je to.

Vešel do Velké síně a slyšel šeptání, které bylo více než hlasité.

„Sněž si, co sis nadrobil,“ podotkl rádoby vtipně Ten druhý.

Měl chuť ho kopnout, ale samozřejmě by to bolelo jeho samotného.

„Naše citlivka Malfoy,“ hlas se nesl od Nebelvírského stolu

„Pssst. Ovládej se, Rone, proboha.“

Nevěděl, co ho naštvalo víc.
„Vtipná“ poznámka Weasleyho nebo snad to, že ho ta mudlovská šmejdka zarazila v dalším provoláváním různých nadávek. To ho snad lituje?

Musel se zastavit a změnit trochu svůj směr chůze – namířil si to přímo za Nebelvírem. Jistě, mohl to nechat plavat, ale bylo v tom už cosi zažitého. Cosi Malfoyovského, možná hrdost nebo prostě jen zvyk. Ať už se stalo cokoliv, on není ta osoba, do které by se mohl každý beztrestně navážet. Všem jim ještě ukáže.

„Starej se o sebe, Weasley, pokud nechceš mít problémy. Mohlo by to dopadnout hodně špatně. Pro tebe, myslím…“ výhružně přimhouřil oči.

Byl rád, že to ještě nezapomněl.

„Co uděláš, Malfoyi? Zabiješ mě? O to strach nemám, nedokážeš zabít ani sám sebe, natož mě,“ vysmál se Ron a ignoroval Hermionu, která na něj jedovatě syčela.

Osazenstvo síně přihlíželo se zájmem.

„Chceš to risknout?“ Draco naštvaně šeptal, jako kdyby nechtěl nechat ostatní studenty zaslechnout ani slůvko z toho, co říká.

„V pohodě. Stejně se zabiješ dřív než k něčemu dojde. Ještě tvou máti a je mrtvá rodinka kompletní..“

Výraz v Dracově tváře mu byl odměnou. Zatvářil se tak podivně unaveně, tak zlomeně.

„Rone, nech ho na pokoji,“ teď promluvil Harry.

„Co? Proč?“ kamaráda to vyvedlo trochu z míry, protože v Harrym vždy viděl spojence, co se týkalo bojů s Malfoyem. Věděl, že Harry bude vždy na jeho straně, protože Malfoye nenávidí stejně tolik, jak ho nenávidí Ron sám.

„Už jsi to trochu přehnal, ne?“ Harry slyšel sám sebe a nevěřil tomu, že to řekl. Zastává se Malfoye?

Hermiona pokývala souhlasně hlavou.

„Omluv mě, Weasley, mám na starosti mnohem důležitější věci než tebe. Ale ještě jsme neskončili,“ Draco opět nadhodil výhružný výraz a pak odešel a ignoroval zběsilé bušení srdce.

Hloupost… Tohle všechno.


Ron se zatvářil naštvaně a stejným tónem i promluvil: „Proč jste mě nenechali ho dorazit? Sesypal by se.“

„To bys vážně chtěl, Rone? Víš, co se v něm musí odehrávat, vždyť se pokusil o sebevraždu! To není normální, jen tak se chtít zabít. A připomínat mu jeho otce bylo od tebe kruté, opravdu,“ hájila Malfoye Hermiona.

„Ale vždyť to je Malfoy, Hermiono!! To on je krutý, ne já. Jenže ty to nevidíš, co? Určitě seš stejná jako ostatní a líbí se ti. Nechceš se náhodou rozejít se mnou a sbalit ho?“

„Cože? Jak si můžeš myslet něco takového? Já vím, že je to parchant, skrček, hlupák a kdovícoještě, ale zároveň vím, že se musí cítit špatně a měli bychom se všichni snažit mu pomoc,“ vychrlila to ze sebe rychlostí kulového blesku.

Ron na ní zíral.

„Slyším dobře? Pomáhat Malfoyovi? Nezbláznila ses náhodou?“

„Ne. Jenže…“ začala, ale Ron jí skočil do řeči.

„Jestli se ti chce starat o někoho takovýho, tak prosím. Já se tohohle ale nezúčastním,“ důrazně ji odmítl Ron.

„Dobře. Jak myslíš,“ odvětila Hermiona a obrátila se k druhému kamarádovi: „A ty, Harry?“

„Já?“ přinutil se odvrátit od Ginny, která právě vstupovala do místnosti a pokračoval: „Ne.“

Hermiona se zatvářila uraženě: „Oba dva jste necitelní sobci,“ obvinila je a provokativně odešla od stolu.

A Ron vzápětí vyrazil za ní.

Takže Harry zůstal nakonec sedět u stolu sám a s hlavou plnou myšlenek…